V jeden čas se hodně diskutovalo o inkluzi ve školství – začlenění postižených dětí do normálních škol. O začlenění handicapovaných jedinců, kteří jsou omezeni pohybově, nemohu říci nic špatného, protože s výtahem a rampou se i vozíčkáři dostanou do třídy. Dokonce i dítě s těžkým postižením zraku lze vyučovat v normální škole. Můj spolužák s atrofií zrakového nervu se učil tak, že si látku pouštěl na nahrávkách a bez problémů odmaturoval – na první pokus. Dokážu si představit i výuku hluchých a němých dětí skrze psaný text.
Co si nedokážu představit je výuka jedinců třeba s poruchou autistického spektra. Ve zvláštních školách jsou pro studium podobně postižených vybaveni. A také je učí praktické činnosti – snaží se jim usnadnit budoucí život, aby byli co nejvíce samostatní.
Ve Finsku inkluzi ve školství vyřešili (dle mého soukromého názoru) geniálně – postižené i zdravé děti se učí ve stejné škole, ale v jiných třídách. Děti se tak mohou učit tempem, které je vzhledem k jejich stavu adekvátní, ale o přestávkách mají interakci se všemi ostatními a učí se fungovat v kolektivu.
U nás se inkluze řeší jinak – dítěti je poskytnuta asistentka a je začleněno do klasické třídy. Nemyslím si, že to je dobré. Dokonce je znám i případ, kdy matka svoji dceru ze školy pro normální děti odebrala, protože trpěla poruchou autistického spektra a děti ji kvůli tomu šikanovali a učitelka to nezvládala. Po umístění dívky na speciální školu se zlepšil nejen její psychický stav, ale dokázala se klasicky učit na velmi podobné úrovni, jako její vrstevníci na klasické škole.
Každé dítě (a nejen to postižené) potřebuje individuální přístup a ne každé si vystačí s klasickou formou vzdělávání. Měli bychom to respektovat a místo slučování dětí do stejných tříd možná vylepšit vzdělávání na zvláštních školách tak, aby byly možnosti pro všechny děti stejné, ale přizpůsobené jejich potřebám.
